Požehnání

Slavný otec Henri Nouwen se po životě stráveném v univerzitním prostředí rozhodl, že bude žít v komunitě Archa. Jednou za ním přišla postižená členka komunity a požádala ho:

,,Henri, můžeš mi dát požehnání?"

Otec Nouwen přikývl a automaticky jí palcem na čele udělal křížek. Místo aby byla spokojená, bouřlivě zaprotestovala:

"Ne, tak to neplatí. Já chci opravdové požehnání!"

Otec Nouwen si uvědomil, že její prosbu splnil sice obvyklým způsobem, ale jen zběžně, a řekl:

"Promiň...udělím ti opravdové požehnání, až se všichni sejdeme na bohoslužbě"

Po bohoslužbě, když na podlaze sedělo kolem dokola asi třicet lidí, otec Nouwen řekl:

"Janet mě požádala, abych jí udělil zvláštní požehnání. Cítí, že ho teď potřebuje."

Dívka vstala a zamířila ke knězi, kterému dlouhý bílý oděv s širokými rukávy zakrýval nejen paže, ale i ruce. Janet ho spontánně objala a položila mu hlavu na prsa. Aniž nad tím otec Nouwen nějak přemýšlel, objal ji také, takže téměř zmizela v záhybech jeho hábitu. V tomto objetí jí otec Nouwen řekl:

"Janet, chci, abys věděla, že jsi milovaná Boží dcera. V Božích očích máš nesmírnou cenu. Tvůj krásný úsměv, tvá laskavost k ostatním členům komunity a všechny tvé dobré skutky nám ukazují, jak krásné stvoření jsi. Vím, že se v těchto dnech necítíš nejlíp, a že  máš v srdci smutek, ale chci ti připomenout, kdo jsi. Jsi mimořádná žena, Bůh tě hluboce miluje a steně tak tě milují také všichni, kteří tu jsou s tebou."

Janet zvedla hlavu; její široký úsměv prozrazoval, že toto požehnání skutečně slyšela a přijala. Když se vrátila na své místo, chtěli dostat požehnání i všichni ostatní postižení. I jeden z asistentů, čtyřiadvacetiletý mladík, zvedl ruku a zeptal se:

"A já bych taky mohl?"..."Jistě" - odpověděl otec Nouwen. "Pojď sem."

Objal ho a řekl: "Johne, je tak krásné, že tady jsi. Ty jsi milovaný Boží syn. Tvoje přítomnost nám všem přináší radost. Když věci nepůjdou tak hladce, jak by sis přál, a život tě bude tížit, vzpoměň si pokaždé, že jsi milován nekonečnou láskou."

Mladík na něj pohlédl se slzami v očích a řekl: "Děkuju, moc ti děkuju."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pocit prokletí má člověk mnohem častěji než pocit, že je požehnaný. Musíme znovu objevit smysl a krásu požehnání. A když příjdou potíže a život se stane břemenem, vzpomeň si, kdo jsi. Jsi mimořádný člověk, Bůh tě hluboce miluje a stejně tak i všichni, kteří jsou s tebou.